Jak dlouho pracuješ v IXTENT? Jaká byla tvoje cesta do firmy?
Letos se naše spolupráce přehoupla do druhého desetiletí, takže pod IXTENT právě probíhá jedenáctý rok. V roce 2010 jsem se po studiích a první pracovní zkušenosti chtěl přesunout z Ostravy do Prahy. IXTENT tenkrát hledal SAP konzultanta na juniorskou pozici. Měl jsem zkušenosti s automatizovaným testováním v prostředí SAP a řekl bych, že právě tohle mělo zásadní vliv na započetí naší spolupráce.
Tvoje pracovní pozice vyžaduje široké spektrum dovedností jak technického, tak humanitního rázu, vše zvládáš na výbornou. Tušil jsi již při studiu (počítačové matematiky), že se budeš profilovat tímto směrem?
Vůbec ne. Popravdě jsem si tenkrát nevytvářel žádnou přesnou představu o tom, jak to bude jednou vypadat a co přesně bude náplní mojí práce. Vše se formovalo tak nějak za pochodu. Žil jsem spíše přítomností a blízkou budoucností. Samozřejmě, věděl jsem s postupem mého studia více a více, kam mě mé kroky zavedou, pokud budu pokračovat ve stopách matematiky, ale rozhodnutí, že půjdu spíše cestou IT, jsem udělal až v závěru studií. Už jenom ten fakt, že polovina mého studia byla dedikována matematice a nyní z ní nevyužívám při profesi téměř nic, dává tušit, že i kdybych si tenkrát něco představoval, byl bych nejspíš dost mimo mísu.
Vnímám tě jako jeden ze základních kamenů/pilířů firmy, udržovatele ohně v rámci team spirit. Jak bys popsal týmového ducha IXTENT?
IXTENT vždycky vsázel a dodnes vsází na velmi dobré vztahy mezi lidmi, na vlídné a přátelské prostředí, na místo, kam se nebojíte chodit, spíše naopak, kam chodíte rádi. Počínaje vedením společnosti, přes lidi z obchodního či administrativního oddělení, manažery, až po konzultanty a vývojáře. Dohromady jde o neskutečnou směs charakterů, zájmů a názorů. S každým si vždycky máte co říct, s každým nemáte problém podniknout nějakou aktivitu a dobře se u toho bavit. Navíc se zde věci řeší otevřeně, vše je transparentní, každý může projevit svůj názor a má možnost ovlivnit dokonce i chod firmy.
Nikdo není skrytý v koutě svého pracovního místa, ale je mu naopak umožněno vyjádřit svůj názor. Ke každému se u nás přistupuje individuálně. Každý si může v průběhu praxe určovat směr svého růstu a rozvoje. Sečteno podtrženo, to vše utváří pohodovou atmosféru firmy a kdokoliv ji alespoň na krátko vyzkoušel, musí potvrdit, že v IXTENT se pracuje velmi dobře.
Proč by si měli zákazníci vybrat IXTENT jako svého dodavatele, v čem jsme jiní, co je naše přidaná hodnota?
Jednoznačně v tom, že se specializujeme na jednu konkrétní oblast – na práci s dokumenty. Nesnažíme se tak mít až příliš široké portfolio a soustředíme se na to, abychom v této oblasti mohli jít hlouběji, abychom byli experti v oboru. Když k tomu přidáme ještě naše reference, tak se nad IXTENT musí zákazník minimálně alespoň zamyslet.
Proč by měli vsadit na řešení od OpenTextu, Kofaxu, SAP?
Všechno to jsou výrobci systémů, které se dlouhodobě vyvíjí a které mají na trhu velké jméno. Napříč celým světem existuje spousta zákazníků s jejich produkty a to podle mě mluví samo o sobě. Za ta léta si vydobyli pozice na předních místech. Řekl bych, že zaslouženě. Snaží se jít s dobou a ve svých produktech reagovat na svět kolem nás. Tím uspokojují většinu požadavků koncových zákazníků a pro nás je pak jednodušší věcně a smysluplně reagovat v rámci obchodních případů.
Jsi hodně vytížený, řešíš pracovní výzvy daleko za rámec svých povinností. Kde bereš energii?
Myslím, že odpověď je jednoduchá – rodina, příroda a běhání. Když to jde, tak rádi s manželkou a se synem vyrážíme na výlety do přírody. A když je potřeba úplně vypnout, tak není lepší varianta než běhání někde mimo civilizaci, nejlépe lesy a kopce.
Rád se účastníš charitativních sportovních akcí, sportovec tělem i duší se nezapře, vždy podáš výkon, který ohromí. Máš za sebou i horský ultra maratón – Beskydskou sedmičku. Jak ses k takovým výkonům propracoval?
Člověk by to odbyl s tím, že je to na dlouhé povídání, ale velmi krátká verze by se do pár vět vejít mohla. Základ jsem měl ve fotbale, který jsem hrával od dětství. Když už před třicítkou motivace v kolektivním sportu slábla, nechal jsem se zlákat na běhání, kde jede každý sám za sebe. Ani už přesně nevím, jaký byl ten skutečný první impuls, ale v jeden moment jsem začal ve svém volném čase pobíhat po venku. Pak se k nesourodému pobíhání přidala výzva v podobě zaběhnutí prvního půlmaratónu a pak už to šlo ráz na ráz. Motivace stlačit další půlmaratón o pár minut níž. A pak ještě níž. Pak už jsem začal pokukovat po maratónu, po běhání v terénu, po horských maratónech, po horských ultra maratónech, atd.
Jaký sportovní výkon považuješ za svůj vrchol a proč?
Určitě by se jednalo o běžecký výkon, ale těžko říct, který z nich bych zařadil na absolutní vrchol. Běhám dost různorodě, krátké i dlouhé tratě, převážně přírodu, ale i silnici. Takže si dokážeš představit, že těch výzev je celá spousta. U každé z nich mi ale zatím šlo o to stlačit čas pod nějakou hranici. Pokud bych měl zkusit jeden výkon vybrat, tak hodně nahoře určitě bude maratón pod tři hodiny. Když jsem s běháním začínal, o této hranici jsem snil jako o něčem, co bych jednou chtěl dokázat. Taková ta bájná hranice. Vzhledem k tomu, že můj první maratón byl o víc jak hodinu pomalejší, tak se o ní na začátku dalo opravdu jenom snít. Nebylo to hned a je za tím schováno hodně dřiny. Ale když je motivace a pro výsledek jste schopni něco obětovat, výsledek se dostaví. Jsem rád, že se to nakonec povedlo.
Jsi tatínkem malého synka a další dítko máš na cestě, jak se cítíš v nové roli?
No, jsou to situace, na které vás předem nic nepřipraví. Je to rychlý a zajímavý kolotoč, ale se ženou si to užíváme a myslím, že se nám to zatím daří moc dobře. Nedělám si iluze, ten pomyslný kolotoč se s druhým dítkem roztočí na vyšší obrátky. Ale řekl bych, že děláme všechno pro to, abychom na to byli připraveni. Těšíme se.
V rámci pandemie jsme si všichni vyzkoušeli dlouhodobější home office a jsme jím dosti “přejedeni”. Ty ses před časem odstěhoval na Moravu a home office je tvým každodenním “chlebem” dobrovolně, jak to zvládáš?
Nějakou dobu jsem se s tím musel sžívat. V Praze jsem vždycky raději chodil pracovat do kanceláře. Ať už kvůli podmínkám nebo dostupnosti kolegů. Na Moravě jsem si vytvořil své pracovní místo, kde mám klid a prostor práci vykonávat na 100 procent. Takže z tohoto pohledu si myslím, že mě to kvalitativně neovlivňuje. Samozřejmě, chybí přímý kontakt s kolegy, ale naučil jsem se tuhle díru řešit vhodnými nástroji pro komunikaci. Navíc se poslední rok k tomuto způsobu práce přidal i zbytek firmy, a to si vynutilo vyladit všechny drobné nedostatky, které režim home office způsoboval. Je jasné, že osobní kontakt to nikdy nenahradí, ale musíme se naučit pracovat i za těchto podmínek. Co mi každopádně chybí, a souvisí to i s jednou z předešlých otázek, je určitá socializace, pobavit se s kolegy osobně v kanceláři, zajít na oběd, zažít nějakou společnou aktivitu. Když bylo možné se potkávat v kanceláři, jezdil jsem alespoň dvakrát do měsíce do Prahy. Tím jsem ten „hlad“ alespoň částečně uspokojil. Myslím, že jsem to za poslední rok stihnul během léta možná dvakrát, třikrát, ale od té doby už nikoliv. Takže už se nemohu dočkat, až se situace zlepší a já pojedu kolegy navštívit do nově zrekonstruované kanceláře.
Co Zlatá rybka, co by pro tebe mohla udělat?
Ať je malá (druhé dítko) zdravá. A obecně, ať se nás (všech) zdraví drží a tahle doba konečně skončí.